Nejkrásnější pocit na světě

28. listopadu 2010 v 18:14 | Raspberry girl |  Moje řeči
 Jsou dny, u který si strašně přeju, aby skončily. A pak jsou ty dny, které by mohly trvat navždy a stejně by mi to bylo málo. 

 Stačilo jen přežít ráno, kdy jsem byla donucena se učit. A potom, co nejdřív to šlo, jsem se vytratila z domu. Jenže to bych nebyla já, abych neměla alespoň deset minut zpoždění. Jako bonus k tomu jsem se na prvním větším náledí natáhla. 

 Ale teď už k věci. Nejkrásnějším pocitem na světě jsem myslela zamilovanost. Já jsem za svého, vlastně už sedmnáct let dlouhého, života byla zamilovaná častokrát. Ale zpětně mi dochází, že to všechno byla jen taková platonická poblázněnost. Taky si netroufám tvrdit, že mi tenhle vztah vydrží do konce života. A proto si užívám každičkou minutu, kterou spolu můžeme být. Prvního prosince to bude rok, co jsme spolu začali chodit a já se za tu dobu strašně změnila. Podle všeho k lepšímu. Protože když si dnes vzpomenu, jaká jsem byla před dvanácti měsíci, tak se musím usmát. A i když to mezi námi chvílemi nebylo zrovna ideální, tak jsme to všechno nakonec nějak zvládli. A to mě vnitřně hodně posílilo. 

 Jen jediná věc mě celou tu dobu trápila. A to určité napětí mezi mnou a mou mamkou. Já jí nikdy neřekla, že někoho mám, ale jí to muselo být úplně jasné. A tak se vracíme k dnešnímu dnu. Se svým klukem, říkejme mu třeba Martin, jsme stáli na náměstí a se spoustou dalších přihlížejících čekali, až se rozsvítí vánoční strom. Stromek se rozsvítil a já dostala "adventní pusu". Osud tomu asi chtěl, že v davu lidí byla i moje mamka a přesně v tenhle moment mě uviděla. Čekala bych, že mi předvede scénu a nebo že bude dělat, že mě nevidí a scénu si nechá na doma. Jenže ona překvapila. Přišla k nám s Martinem se seznámila. Když jsem pak přišla domů, dokonce mi pochválila můj výběr.

 A pak, že se zázraky nedějí. 

Co přinesla první adventní neděle vám? :)

PS: Uvažuju o tom, že sem začnu dávat příběh, který jsem psala v létě. Co vy na to?
 

Taky máte někdy pocit, že umíráte?

26. listopadu 2010 v 16:23 | Raspberry girl |  Moje řeči
 Tenhle týden byl na mě opravdu moc. Přišlo mi, že pořád jen chodím do školy a na tréninky. Zítra nás totiž čeká důležitý zápas, tak jsme trénovaly víc, než obvykle. Do toho škola a blížící se Vánoce... Taky máte občas ten pocit, že tohle je prostě váš konec, že toho už víc nezvládnete? Jestli ano, tak víte, jak se cítím. Asi za padesát minut mi jede autobus a já budu zase do noci venku. Nejsem já prostě blázen, když po tak namáhavých pěti dnech se jdu ještě víc zničit?

 Abych dnešní den trochu zpříjemnila a dala si něco za odměnu za tenhle týden, tak jsem si koupila obrovskou čokoládu. Ani jsem jí nedonesla domů... 

 Jestli mě ale něco těší, tak to, že brzy začnou Vánoční trhy, advent a všechno s Vánocemi spojené. A díky Vánocům jsem objevila skvělou metodu na učení. Je to zvláštní, ale všechno se mi o něco líp učí, když si potichu pouštím koledy. Možná je to mnou. Vždycky jsem byla trochu blázen.

 A poznatek z tohoto týdne? Mám svaly na rukou :D

Nesnáším stereotypy

21. listopadu 2010 v 16:15 | Raspberry girl |  Moje řeči
 Poslední tři dny jsem prožila spíš jako den jeden. Spala jsem každý den tak čtyři hodiny. V tuhle chvíli se cítím strašně unavená, ale i spokojená. Najednou jsem byla úplně vytržená z rutiny normálních dní. Pořád jsem měla co dělat a nezabývala jsem se věcmi, kvůli kterým jsem smutná. Napadlo mě, že bych takhle chtěla žít. I když mě tempo posledních dnů dost unavilo, tak mi znuděnost ze dnů, které jsou stále stejné. Jen děkuju za ten kousek lásky, co mi byl dán. Díky tomu mám alespoň trochu rozptýlení v nudných dnech.

 Opravdu to nechápu. Proč se naše život staly tak stereotypními a nudnými. Možná je někdo takhle spokojený. Má v tom určitou jistotu. Ale já už odmala vyhledávala neobvyklé zážitky. Těším se na to, až dokončím školu (plánuju jít na vysokou, takže si ještě pár let počkám...) a dám si rok oddych. Chtěla bych hodně cestovat. Prozkoumat co nejvíc zemí a z každé si něco odnést. Tím myslím určitou zkušenost a inspiraci jejich stylem života. 

 A co je pro mě hlavní, chtěla bych dělat práci, která by mě naplňovala. Protože mým snem je být šťastná. A to by se mi nikdy nepovedlo, kdybych měla zaměstnání, které by mě nudilo. 

 Takže z posledních dnů si odnáším přibližně tohle: V každém dnu se budu snažit udělat něco, čím si ten den odliším od ostatních. Může to být úplná maličkost. Ale rozhodně už dál nechci stále dokola zažívat dny spánek - jídlo - škola - jídlo - učení - trénink - jídlo - spánek. 

 Život se musí užívat :)
 


Krása těla

16. listopadu 2010 v 22:30 | Raspberry girl |  Moje řeči
 Dnešek jsem skoro celý proležela doma. Nejdřív jsem se pokoušela napsat něco na blog, ale nějak jsem neměla nápad. Všechno, kromě článku na téma týdne, skončilo po pár řádcích. Tak jsem zapnula televizi. Na MTV zrovna bylo "True Life - I'm Happy To Be Fat". Neviděla jsem celý díl, jen konec. Ale dostal mě příběh jedné slečny. Se svou nadváhou si nedělala vrásky a dostala nápad, že založí univerzitní spolek "Krása těla". 

 Proč o tom tady píšu.. Sama jsem dřív měla komplexy z mého těla. Nemám nadváhu. Spíš naopak. Hodně lidí si myslí, že se nějak ženu za tím, abych byla hubená. Popravdě jsem nikdy nedržela dietu a hodně nocí jsem kvůli mojí váze probrečela. A pak mi to všechno došlo. Proč bych se měla trápit kvůli tomu, co o mně říkají lidé, co mi chtějí ublížit a nebo soudí jen podle vzhledu. Jak jsem se kvůli tomu přestala trápit, začala jsem se na sebe dívat jinak a dokonce jsem i přibrala. 

 Podle mě je důležité to, jak se na sebe díváme my. To, co si o nás myslí někdo, kdo nám není blízký by pro nás nemělo být důležité. Protože o to jim jde, ubližovat nám. 

 Mám jednu radu, co mi moc pomohla. Každé ráno, ještě než se namaluju, se podívám do zrcadla a řeknu si: "Jsem krásná." Říkám to nahlas. A po nějaké době uvidíte výsledky. Najednou té větě uvěříte. A tak tomu budou věřit i ostatní.

Co mi připomíná první vločka

16. listopadu 2010 v 18:41 | Raspberry girl |  Moje řeči
 Když se řekne první vločka, vybaví se mi dva zážitky. Nevím, který pro mě znamená víc, tak se tu s vámi podělím o oba. 
  
 První vzpomínka je z doby, kdy mi bylo osm. Přijde mi to už strašně dávno. Byl zrovna konec listopadu a moje rodina slavila babiččiny narozeniny. Jsem zvláštní, ale jako jedna z mála ze všech příbuzných, miluju tyhle srazy. Vždycky, když slavíme babiččiny narozeniny, tak se u nás ve městě konají vánoční trhy. Ten rok jsme vyšli z domu celkem pozdě. Byla už tma a město začalo dostávat tu pravou atmosféru. Neušli jsme ani pár metrů, když jsem na tváři ucítila něco krásně chladivého. Podívala jsem se směrem k obloze. Z inkoustově modrého nebe se začaly snášet první poslové zimy - krásné vločky. Celá rodina se zastavila. Všichni jsme stáli a pozorovali tu padající krásu. Ani nevím proč nás to tak ohromilo. Ale ta chvíle mi připadala nádherně kouzelná. 

 Ta první vzpomínka je pro mě sice důležitá, ale o dost méně, než ta druhá. Ta se přihodila vloni v zimě. A den, kdy začalo sněžit, bych označila za jeden z nejdůležitějších dnů v mém životě. Když o tom tak přemýšlím, tak to celé zní jako útržek z přihlouplé romantické komedie nebo z knížky pro třináctileté holčičky. Od konce listopadu jsem se znala s jedním klukem. A za několik dní jsme se domluvili, že půjdeme ven. Jen co jsem vyšla z domu, všimla jsem si, že začalo sněžit. To pro mě bylo něco jako znamení. Znamení, že dneska bude úžasné odpoledne a večer. V tu chvíli mě opustila veškerá nervozita. Jakoby mi první vločka přinesla štěstí, štěstí, které trvá už skoro jeden rok. 

 Jsem zvědavá, co mi první vločka přinese letos.

První "SB"

15. listopadu 2010 v 20:08 | Raspberry girl |  Moje řeči
 Nejdřív jsem něco jako spřátelené blogy nechtěla... Nejsem totiž zrovna zodpovědná osoba, co by pravidelně navštěvovala. Teď se pokusím polepšit. 

 Mým prvním "Sb" je Katie. Její blog se mi naprosto líbí. Nemá tam zbytečnosti, ale články, které si ráda přečtu. A taky spoustu super fotek. 

Její blog je tady : TADY

Děkuju moc za diplom :)

Miluju New York.

diú

Dnes jsem si něco uvědomila...

15. listopadu 2010 v 11:35 | Raspberry girl |  Moje řeči
 První věc, co mě dneska napadla, bylo to, že vlastně každým dnem jsem blíž k mému snu. Pak jsem se zamyslela nad tím, co vlastně můj sen je. Od malička jsem si přála být slavná. Ne v Česku, to pro mě sláva není, ale po celém světě. Postupem času jsem začala uvažovat o trošku reálnějším snu. Vidím to u mojí sestry. Je o pár let starší než já. Několik let má přítele, budou se brát, mají úspěšnou firmu a i dítě na sebe nenechá dlouho čekat. Když se podívám na ní, vidím to, co bych označila za šťastný život. A právě to je teď mým snem.

 Nevím, čím to je, ale přijde mi, že dneškem se ve mně něco změnilo. Jde i o školu. Ta, kterou navštěvuji, není zrovna lehká. Ale sama jsem se rozhodla, že tam půjdu. Brala jsem ji jako zlo a na učení jsem kašlala. Nevím, proč mi to došlo až teď, že špatnýma známkama budu ztěžovat život jen sobě. A taky si tím budu vyvolávat problémy doma. 

 Pak mě napadla ještě jedna věc. V životě by se člověk neměl bát různých úkolů a zkoušek. I za chyby bychom měli být vděční. Mně moje chyby přinesly horší známky, než jsem byla zvyklá.  A díky tomu jsem šla trochu do sebe a pokusím se to všechno změnit. Je to jenom škola a v životě se mě nikdo na známky ptát nebude. Ale chci chci gymplem projít v pohodě, nechci si kazit ty roky, co mě tam ještě čekají.

 A takhle by se podle mě měli k různým problémům a překážkám stavět všichni. Vždycky by si člověk měl říct, že to, čím právě prochází ho posouvá blíž k jeho snu. A to je přeci to, o co nám v životě jde, ne? 

Vím, že všude spousta celebrit mluví o tom, jak je důležité jít si za svým snem. Myslím si ale, že důležitější než samotný sen, je ta cesta k němu. Pomůže nám poznat sami sebe a nějakým způsobem nás to posílí. 

 A není fajn si v tom nejnepovedenějším dni říct, že tohle všechno nám jenom pomáhá dosáhnout vytouženého cíle?

Přátelství

14. listopadu 2010 v 19:42 | Raspberry girl |  Moje řeči
 Přátelé. Tohle slovo mě vždy donutí přemýšlet. Přijde mi, že v dnešní době trochu ztrácí svůj význam. Stačí se podívat na Facebook. Spousty z nás mají stovky, někdy i tisíce, přátel. Ale kolik jich je opravdových? Vždyť s některými se ani nepozdravíme, když je potkáme na ulici. Je to zvláštní. Z Facebooku toho o nich víme spoustu, co právě dělají, s kým chodí, jaká hudba se jim líbí, komentujeme si fotky, ale v "opravdovém" světě si neřekneme jediné slovo. 

 Naštěstí tu jsou pořád lidé, které za přátele můžu právoplatně označit. Slovem "přítel" bych označila u sebe v životě zhruba pět lidí. Ostatní bych nazvala kamarády. Těch pět lidí, to jsou osoby, kterým důvěřuji a kteří o mně ví skoro všechno. Nedávno jsem si procházela těžším obdobím a právě oni se mi snažili pomoct a rozveselit mě. 

 Ale vlastně Facebooku vděčím za hodně. Mám nejlepšího kamaráda, se kterým jsem chodila do stejné školy, dokonce i ročníku. Potkávali jsme se na chodbách a neřekli jsme si jediné slovo. A pak se u nás objevila zmiňovaná sociální síť. Jako většinu lidí ze školy, měla jsem i jeho v přátelích. A pořád si pamatuji na den, kdy většina lidí byla pryč a my jsme se začali přes Facebook bavit. Od té doby se toho hodně změnilo a on se stal člověkem, co o mě ví všechno a já se na něj můžu kdykoliv spolehnout. Je to přesně ten případ přítele, kterému můžete zavolat v jakoukoliv denní dobu a on vás vyslechne. Asi před půl rokem jsem procházela obdobím rozchodu. Měla jsem pocit, že život nemá smysl. A právě on mi nevědomky zachránil život. Jen tím, že si se mnou začal povídat.

Tohle je pro mě přátelství.

Můj miliontý pokus mít blog

14. listopadu 2010 v 15:29 | Raspberry girl |  Moje řeči
 Už tolikrát jsem si řekla, že by bylo fakt fajn, mít blog. A vždycky jsem to udělala.Takže jsem za svůj poměrně krátký život měla blogů dost. Možná až přespříliš. Vždycky to na něčem ztroskotalo. Obyčejně po pár dnech, maximálně týdnech. Vždycky jsem prostě ztratila chuť přidávat na blog články. Většinou proto, že jsem ztratila zájem o téma, kterému jsem blog věnovala. 

 A to je právě rozdíl oproti mým bývalým blogů a tímhle. Tady bych chtěla psát o sobě, světě kolem mě a o věcech, co mě zajímají nebo zaujaly. Nevím, jestli někdo bude mít chuť to tu číst, ale pro mě to je způsob jak se vyjádřít.

Tak snad někdo, kdo sem náhodou zabloudí nebude úplně zklamán..

Kam dál